Narozen 1. 1. 1936 v Bratislavě. V letech 1950-1954 studoval obor fotografie na Škole umeleckého priemyslu v Bratislavě, poté v letech 1954-1959 na pražské FAMU obor filmová a televizní režie u Václava Kršky, Václava Wassermana a Karla Zemana.

Už za studií spolupracoval s Čs. televizí jako režisér na cyklech Velké zjevy světové kinematografie a Nedělní chvilka poezie i na tvorbě inscenací. Jako absolventský film natočil v Čs. televizi Bratislava stejnojmennou adaptaci románu Ladislava Mňačka Smrť sa volá Engelchen (1960), tři roky před barrandovským filmem podle stejné látky Smrt si říká Engelchen (1963) režisérů Jána Kadára a Elmara Klose.

Od roku 1961 pracoval v Československém armádním filmu (ČAF), kam původně nastoupil v rámci základní vojenské služby. Většinou v tandemu s kameramanem Jurajem Šajmovičem tu natočil celou sérii krátkých a středometrážních dokumentárních filmů, přesahujících svým duchem i poetikou často daleko jejich instruktážní či propagandistické určení: Generálův meč (1962), Cintorín bez mena (1963), Človek vo vel´kej hale (1964), Čekání na vlak, který přijede podle jízdního řádu (1966), V pátek se stěhujeme (1966), Vzpomínka na tři rána v Českém lese (1966), Vyprávění o Kalevi Liiva (1967), Metrum (1967) a Les (1969), inspirovaný pohřbem Jana Palacha. Krom toho se podílel na filmových periodikách Armádní filmový měsíčník č. 5 a 8/1962, č. 6/1963, č. 12/1964, č. 1/1965 a Magazín ČAF č. 1/1969.

Dál také externě spolupracoval s Čs. televizí (hrané filmy Tri gaštanové kone, 1966; Dáma, 1967; Čas vinných, 1968; inscenace Pasca, 1967; Pařížská komuna, 1970; Čtyři sváteční dny, 1970; dokument Labutí píseň, 1971). V roce 1969 se pracovně účastnil programu Laterny magiky Cenceli-Cenceli podle scénáře Lubora Dohnala.

Uměleckým vrcholem jeho tvorby tohoto období je debut v oblasti dlouhého hraného filmu Archa bláznů (1970/1990). Výroba snímku byla po nástupu normalizačního vedení Čs. filmu zastavena, nedokončený materiál uzavřen do trezoru a režisér jako „ultrapravicový živel“ roku 1970 vyhozen z ČAF a postižen zákazem tvorby pro film i televizi. Práce na Arše bláznů se uzavřely až po dvaceti letech, vůbec poprvé byl snímek představen v sekci Filmy osvobozené na MFF v Karlových Varech v červenci 1990.

Záchranu hledal v režijní práci pro divadlo (Liberec, Ústí nad Labem, Šumperk, Brno, Pardubice, Gottwaldov), v roce 1974 se nakrátko znovu dostal k televizní tvorbě (Peniaze alebo život, Zlatá brána 2/1974), pak až koncem 70. let v Krátkém filmu Praha na filmech se zdravotnickou tematikou (První pomoc popálenému dítěti, 1982). V roce 1983 natočil pro Čs. televizi Bratislava televizní film Oči plné snehu, o rok později mj. adaptaci prózy Oscara Wilda Zločin Arthura Savilla, v roce 1986 třídílnou inscenaci Biela voči oblohe a přišly i další příležitosti dokumentaristické (Mesto pod zemou, 1986; V tieni stáročí, 1986).

S rokem 1987 se dostavila možnost natočit další hraný film, pak více než čtyři roky připravoval a natáčel v česko-německé koprodukci pětidílný televizní seriál podle románu Františka Kožíka Největší z Pierotů (1990). Od televizní inscenace Otec (1994) se znovu realizuje jen na divadle: v letech 1993-1995 jako šéf činohry v Olomouci, od roku 1995 jako režisér Městského divadla Zlín.

Filmografie

Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života – 1970/1990, podle povídky Antona Pavloviče Čechova Pavilón č. 6, scénář Lubor Dohnal

O živej vode – 1987, námět Karel Steigerwald na motivy pohádek Pavla Dobšinského a bratří Grimmů, scénář I. B. s Karlem Steigerwaldem, ČSSR / SRN

Jan Lukeš