Narozen 3. 10. 1936 v Holicích. Jeho dětství poznamenal zábor Sudet v roce 1938, kdy zkrachovala rodinná továrna na boty a otec z obav, že svým židovským původem ohrozí rodinu, spáchal sebevraždu. Po únoru 1948 mu zase "nevhodný třídní původ" znemožnil studium na gymnáziu, absolvoval tedy nejprve v letech 1951-1954 keramickou průmyslovku v Bechyni a teprve pak v letech 1954-1959 režii na DAMU.

Spolu s celým svým ročníkem – včetně Niny Divíškové (* 1936), od roku 1962 své manželky – přešel v roce 1959 do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče, kde působil jako režisér a herec. Poté byl v letech 1965-1974 jednou z osobností profilujících repertoár pražského Činoherního klubu, a to opět herecky i režijně. Pohostinsky, většinou opakovaně, režíroval od konce 60. let i v Národním divadle a na scénách v zahraničí: v norském Oslo, švýcarské Basileji, západoněmeckém Wuppertalu a jugoslávském Zábřehu.

Pokračující normalizace ho v roce 1976 vytlačila zpět do Ostravy (Loutkové divadlo, Státní divadlo), současně režíroval v Liberci, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Chebu, od roku 1976 také v pražském Divadle E. F. Buriana, pak i ve Studiu Bouře, v Divadle Na zábradlí a v Divadle na Vinohradech. Tam přešel od roku 1987 do stálého angažmá jako režisér, zároveň už působil v hereckém souboru Laterny magiky (Černý mnich, Evald Schorm, 1983).V roce 1988 režíroval v Moskvě, od roku 1990 přešel jako režisér do Národního divadla, od roku 1997 se tu uplatňuje jen herecky a režii se věnuje na jiných scénách pražských (Divadlo na Fidlovačce) i mimopražských (České Budějovice, Plzeň, Brno, Ústí nad Labem, Liberec, Olomouc).

V letech 1990-1992 byl poslancem Federálního shromáždění, od roku 1995 je ředitelem Nadace Charty 77, v letech 1996 a 2004 neúspěšně kandidoval do Senátu. Napsal dvě knihy vzpomínkových reminiscencí a esejů: Jedu k mámě (2003), Mírnou oklikou (2005).

Ve filmu se poprvé objevil v epizodě v Krejčíkově Probuzení (1959), hereckou slávu mu zajistila titulní role partyzána Pavla v Kadárově a Klosově filmu Smrt si říká Engelchen (1963). Odtud pokračoval řadou kreací ve filmech Evalda Schorma, Hynka Bočana, Antonína Máši, Františka Vláčila a Václava Gajera, v nichž rezonovaly dobově příznačné, často zcela protikladné charakterové rysy a vlastnosti: siláctví i citová rozervanost, neochvějná víra i ztráta veškerých jistot, primitivismus i okázalé intelektuálství, opravdovost i neskrývaný pragmatismus. Komediální polohu si vyzkoušel ve Vorlíčkově parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. Vznikla ve stejném roce 1967 jako jeho patrně nejkonzistentnější role: řádový rytíř Armin von Heide ve Vláčilově Údolí včel.

V roce 1970 se snímkem Jsem nebe dostal i k filmové režii, v roce 1978 režíroval (se supervizí Evalda Schorma) ještě Město mé naděje a také v něm hrál, oba filmy však zůstaly bez většího ohlasu. Se svou tváří spojenou s českým filmem 60. let zůstal doma za normalizace patnáct let bez větších hereckých příležitostí, tři titulní role dostal v téže době na Slovensku. Změnu přinesla až Vlčí bouda (1986) Věry Chytilové a zejména poslední film Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo (1988). Od 90. let se začal objevovat i ve filmech režisérů mladší a nejmladší generace, už ale jen ve vedlejších rolích (např. v Kolihově Výchově dívek v Čechách, 1997, nebo v Brabcově Boleru, 2004).

Do jeho tvorby patří i režie televizní a zejména množství televizních rolí - např. v Rozhovorech (Evald Schorm, 1969), Albertovi (František Vláčil, 1985), v Mistru Kampanovi (Zdenek Sirový, 1993), v seriálu Lekár umierajúceho času (Miloslav Luther, 1984) a nejnověji v seriálu Rodinná pouta (2004-2006) a navazujících Velmi křehkých vztazích (od 2007).

Filmografie (pokud není uvedeno jinak, role v hraných filmech)

Probuzení – 1959, R: Jiří Krejčík

Smrt si říká Engelchen – 1963, R: Ján Kadár, Elmar Klos

Cesta hlubokým lesem – 1963, R: Štěpán Skalský

Každý den odvahu – 1964, R: Evald Schorm

Bloudění – 1965, R: Jan Čuřík, Antonín Máša

Nikdo se nebude smát – 1965, R: Hynek Bočan

Návrat ztraceného syna – 1966, R: Evald Schorm

Dýmky – 1966, R: Vojtěch Jasný

Hotel pro cizince – 1966, R: Antonín Máša, vypravěč

Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky – 1967, R: Václav Vorlíček

Údolí včel – 1967, R: František Vláčil

Der sanfte Lauf – 1967, R: Haro Senft, SRN

Flirt se slečnou Stříbrnou – 1969, R: Václav Gajer

Den sedmý - osmá noc – 1969, R: Evald Schorm

Velká neznámá – 1970, povídka Noc v hotelu, R: Pavel Hobl

Jsem nebe – 1970, R: Jan Kačer, bez role

Cesta ženy – 1974, R: Dušan Kodaj

Súkromná vojna – 1977, R: Martin Hollý

Město mé naděje – 1978, R: Jan Kačer, i role

AEIOU – 1979, zakázán, uveden 1991, R: Dušan Kukal, Martin Bezouška

Kočka – 1982, R: Peter Hledík

Vinobraní – 1982, R: Hynek Bočan

Schůzka se stíny – 1982, R: Jiří Svoboda

Vlčí bouda – 1986, R: Věra Chytilová

Operace mé dcery – 1986, R: Ivo Novák

Vlastně se nic nestalo – 1988, R: Evald Schorm

Člověk proti zkáze – 1989, R: Štěpán Skalský

Svědek umírajícího času – 1990, sestřih TV seriálu z roku 1984 Lekár umierajúceho času, R: Miloslav Luther

Malostranské humoresky – 1995, R: Zdeněk Gawlik, Jan Pecha, Jaromír Polišenský, vypravěč

Hranice stínu – 1996, R: Martin Müller

Modré z neba – 1997, R: Eva Borušovičová, SR

Výchova dívek v Čechách – 1997, R: Petr Koliha

Vincenz Priessnitz – 1999, R: Pavel Linhart

Podzimní návrat – 2001, R: George Agathonikiadis

Bolero – 2004, R: F. A. Brabec